Dvanáct dní je zvláštní jednotka času. Je dost krátká na to, aby si člověk řekl, že ji nějak přečká, a dost dlouhá na to, aby se v její polovině přistihl při myšlence, že už si vlastně nevzpomíná, jak vypadal život předtím.

Dvanáct dní jsem byl zaneprázdněn tím, čemu se zdvořile říká „péče o blízké“. Ve skutečnosti jde o sérii drobných činností, které samy o sobě působí zanedbatelně, ale ve správné kombinaci dokážou vyplnit celý den, celý večer a část noci, a přitom ve vás zanechají podivný pocit, že jste byli neustále v pohybu a přitom jste vlastně nic neudělali.

Přesně před dvanácti dny přestal Quentin marodit. Dobral antibiotika i probiotika, začal slyšet a přestal kašlat. V mém rozvrhu se tak uvolnilo místo, které okamžitě zaplnil Bob.

Bob je hypochondr. Stačí mu článek v novinách, diskuse na internetu nebo mírné píchnutí kdekoli mezi kotníkem a temenem hlavy a má naprosto jasno. Zároveň ale nesnáší krev, jehly a jakékoliv byť jen trochu invazivní lékařské úkony. Má všechny možné nemoci, dokud jsou teoretické a mohou se probírat u večeře. Jakmile by kvůli některé z nich měl být píchnut, nemoc okamžitě mizí.

Pak ale přišel žlučníkový záchvat, který měl tu drzost být skutečný. Tak nepříjemně skutečný, že přiměl Boba zavolat si sanitku. V tu chvíli byl nucen uznat porážku, domluvit si termín operace a – v rámci nově nabyté odvahy – rozhodl se vyřešit i kýlu.

Pamatuju si jasně, jak se o té kýle dozvěděl. Bydleli jsme tehdy ještě v Praze a doprovázel jsem ho k lékaři. Doktorka mu sdělila, že má pupeční kýlu a bylo by vhodné ji operovat. Bob tuto informaci přijal s klidem člověka, který se právě dozvěděl, že někde v Pacifiku existuje ostrov, kam se stejně nikdy nechystá. Doporučení operace vyhodnotil jako ryze akademickou záležitost.

Teprve když ho žlučník přiměl plánovat si operaci, usoudil, že když už tam bude, bylo by rozumné nechat si spravit i tu kýlu. Ne proto, že by ho bolela, nebo že by spolu tyto věci jakkoli souvisely. Bob má zkrátka rád, když se věci dělají hromadně a efektivně. Jsem přesvědčen, že kdyby mu někdy chtěli trhat zub, nechal by si vytrhnout rovnou všechny, aby to už nemusel nikdy absolvovat znovu.

A tak se stalo, že zatímco Quentin se uzdravil, z Boba se stal ležák. Bob je ten typ člověka, který si sám neřekne, že něco potřebuje. Ale kdybyste si ho nevšímali dostatečně dlouho, našli byste ho po nějakém čase bezvládně, avšak velmi klidně a tiše ležet na zemi, hledět do stropu a čekat, až se situace buď zlepší, nebo skončí nadobro.

Ve skutečnosti toho kolem něj zas tolik dělat nemusím. Jen vařím, píchám injekce na ředění krve a převazuji rány. Ještě hlídám psa a pracuji přesčasy, protože já sám jsem promarodil začátek roku. A i když firmě nijak nevadí, že jsem odpracoval méně hodin, můj bankovní účet má k těmto výpadkům velmi konzervativní postoj. Navíc bych rád v létě cestoval, napustil bazén a zaplatil zahradníky, kteří si pokaždé účtují tolik, jako by neudržovali běžnou zahradu, ale obnovovali botanickou zahradu po apokalypse nebo přinejmenším po vpádu barbarů.

Formálně vzato to tedy není nic, co by mi ubíralo na spánku. Jenže mé vlastní zájmy šly stranou jiným, méně viditelným způsobem. Nedokážu se soustředit. Mám takovou protivnou charakterovou vadu: starám se o lidi kolem, i když k tomu nemám žádný rozumný důvod. Pokud je kdokoli v mém okolí nemocný, zůstávám v jakési trvalé pohotovosti – jako noční recepční v hotelu, kde se nic neděje, ale každý okamžik se může někdo objevit s dotazem, požadavkem nebo výrazem naznačujícím blížící se komplikaci.

Uvědomil jsem si to před pár dny, když si z Boba kamarádi dělali legraci, že po operaci žlučníku musí jíst jen saláty a jiná lehká, nevýrazná jídla. Bob jim s úsměvem odpověděl, že celý týden jí rajskou a žemlovku – což jsou jeho dvě oblíbená jídla – a že jsem navíc objevil i spoustu sušenek, které může. Popsal to tak, že mě baví hledat různé veganské potraviny, a proto mě asi stejně přirozeně baví hledat i potraviny vhodné po operaci žlučníku.

To mě upřímně šokovalo. Lidé si skutečně myslí, že mě to baví?

Já bych docela rád šel do obchodu jako normální člověk a prostě si koupil oplatku, kterou kupuji roky, aniž bych musel zkoumat její složení, jestli ji výrobci náhodou zase nezměnili a nepřidali syrovátku nebo něco podobně zbytečného. Koho by mohlo bavit strávit v obchodě dvojnásobek času jen tím, že si čte podrobně složení úplně každé potraviny a k tomu si ještě vyhledává na internetu původ všech těch tajemných éček?

Pokaždé se teď v obchodě zasním nad tím, jaké by to bylo nakupovat jako Mith: „I literally only drink water and consume whole foods with straight-out-of-nature ingredients that I can identify and pronounce.“ Jenže to bych musel umět plánovat vaření a disponovat schopností předvídat, co budu chtít jíst za tři dny. A tak si vždy jen povzdechnu a googlím na telefonu další éčko, zatímco lidé kolem mě házejí věci do svých košíků s bezstarostností dětí na hřišti.

Víc mě ale zaráží, odkud se ta moje potřeba starat se o ostatní vůbec vzala. Proč nakupuji pro druhé, aniž by si o něco řekli? Proč když má někdo problém, nemusí mě ani požádat a já ho jdu řešit? Ve článku 72 hodin jsem si stěžoval, že po mně pořád někdo něco chce. Ve článku Když můžeš, musíš jsem si stěžoval na totéž, jen déle. A přesto když se uprostřed psaní tohoto článku kolega ve firemním chatu zmínil, že se mu nedaří vyřešit jeden bug, já okamžitě ukončil veškerou ostatní činnost a věnoval mu svou stoprocentní pozornost, dokud problém nezmizel. Ne kolega – ten zůstal – ale bug.

Asi potřebuji, aby svět kolem mě fungoval. Je normální mít takovou nutkavou potřebu na vlastní úkor jednat ve prospěch druhých a rozčilovat se u toho?

Četl jsem, že u jistého druhu mravenců skoro polovina mravenců v mraveništi nic nedělá a tvoří takzvanou pracovní rezervu. Jsme jako mravenci a všichni okolo mě jsou pracovní rezerva? A kdyby někdo z mého okolí začal být produktivním členem společnosti, snížilo by to mé nutkání?

Bojím se, že to nikdy nezjistíme.