Mně když přijde do schránky příručka o přežití poté, co pár let ze zpráv neslýchám nic jiného, než že se blíží válka a že byl znovuzvolen Trump, cítím se být trochu vystresován.

Ne proto, že bych se bál té samotné války. Já bych nějakou katastrofu klidně uvítal – po nich nastává většinou velké snížení cen nemovitostí. Stresuje mě ten fakt, co všechno bych musel udělat.

Prioritou číslo 1 je pes. Ten není moc náročný a vlastně bych se na nějaké delší kempování s ním i těšil. Ale pak budu muset řešit se sourozenci, kdo chce s kým být v partě. Zdlouhavě je přesvědčovat, abychom ponechali rodiče svému osudu. Bobovi budu muset nejspíš sbalit zavazadlo, protože sám by si zabalil jen nabíječku a svých 30 párů bot.

A to je jen začátek. Sotva bychom zavřeli dveře od baráku, začali bychom se dohadovat, kam vlastně jdeme a kde se s kým sejít. Já bych chtěl jít sám, jen se psem, co nejrychleji úplně pryč. Bob by důvěřoval záchranným složkám a dbal jejich pokynů. Nakonec budu muset jít tam, kam on, protože Quentina mi nenechá. A taky neumím řídit auto.

Kamkoliv pak dojedeme, nalepí se na nás další lidi. Kromě klasiky, jako je rádio na baterky, křesadlo, kompas, svítilna a velkokapacitní powerbanka, mám totiž i solární nabíječku, čistič na 350 tisíc litrů vody, 4 vysílačky a malý detektor kovů. Což jsou docela užitečné předměty, které by mohli chtít využívat i ostatní. Takže místo abych si užíval romantiku konce světa s Quentinem, budu nakonec předčítat evakuační příručku dvaceti lidem, kteří si neumí zapnout pláštěnku.

A přesně to mě děsí. Ne ta katastrofa. Ale ta nevyhnutelná role člověka, který vše musí organizovat a každému pomáhat, zatímco bych si chtěl jen v klidu postavit stan, rozdělat oheň, uvařit čaj a dívat se za soumraku dalekohledem do vzdáleného improvizovaného kempu, kde se cizí dvacetičlenná skupina lidí hádá o poslední proteinovou tyčinku.

A příručka na tohle nemá ani jednu stránku návodu. Ani jednu.