Když se ukáže, že něco nefunguje, část přítomných hledá problém. Zbytek hledá mě.

Ne že bych měl na čele nápis „Opravář věcí, které nemají důvod nefungovat“, ale zřejmě se to o mně nějak ví. Jakmile přestane fungovat cokoliv – web, tiskárna, objednávka, telefon, pes, vesmír – pohledy se stočí mým směrem s tichou, ale pevnou vírou, že to přece nějak udělám. Ne proto, že bych to chtěl. Ale proto, že to zvládnu. Nechodím okolo a nevyhledávám věci, co by šly opravit. Opravuji je, protože okolí čeká, až to opravím.

Je to zvláštní forma autority. Neoficiální, nevyžádaná a naprosto neodvolatelná. Nepřišel mi krbem žádný dopis. Prostě jsem jednoho dne zjistil, že když něco nefunguje, jsem automaticky součástí řešení. A když to nefunguje dlouho, stávám se součástí problému.

Pořád úplně nechápu, proč jsem byl pro tuhle roli vybrán zrovna já. Kolem sebe mám lidi, kteří vypadají starší, zkušenější a celkově vhodnější. A přesto se lidstvo nějak kolektivně shodlo, že člověk, který vypadá asi tak o dvacet let mladší než jeho vrstevníci, je ten pravý, na koho se obrátit, když něco nefunguje. Nevím, kdy to hlasování proběhlo. Ani proč se kvůli tomu nikdo necítí trapně.

Ale ne všechno po mně okolí skutečně chce opravit. U některých věcí okolí přijme poruchu jako konečný stav. Některé takové věci dokážu ignorovat překvapivě dlouho. Rozbitou roletu, drobnou nepohodlnost, něco, „s čím se dá žít“. Jenže čím déle ten stav trvá, tím hůř se mi ten odstup udržuje. Ne proto, že by mi vadila ta rozbitá věc. Vadí mi fakt, že se okolí smířilo s tím, že už nefunguje.

Samotné opravování je vlastně docela fajn. Je v něm řád, logika a konečnost. Věc nefunguje, pak funguje. Hotovo. Problém je, že jsem přestal být schopen věci jen používat. Jakmile slyším divný zvuk, vidím nelogický výsledek nebo sleduji, jak někdo mačká tlačítka metodou pokus-omyl, protože si odmítá pustit tříminutové video s návodem, nedokážu to nechat být.

Okolí to má jednoduché. Oni mají jen problém. Já mám řešení – řešení se musí aplikovat. A pokud ho nemám hned, tak ho určitě mít budu. Věřím, že někde existují lidé, kteří slyší větu „nejde to“ a odpoví „aha“. Já slyším „nejde to“ a v hlavě se mi automaticky rozjede servisní režim, i kdybych byl zrovna v pyžamu a držel hrnek kakaa.

Největší luxus pro takového člověka není dovolená ani volný víkend. Je to moment, kdy se něco rozbije… a on u toho není. Kdy může být skutečně jen uživatel. Kdy se může rozhořčeně rozčilovat, že to zase nefunguje, aniž by od něj kdokoliv očekával řešení.

To se mi stává zřídka. Ale když ano, vážím si toho. Jsou to malé svátky normálnosti.

A tak opravuji dál. Protože někdo to udělat musí. Jen občas, někde hluboko uvnitř, si přeji, aby se na mě jednou všichni podívali a řekli: „Tohle není na tebe.“

A já bych mohl odpovědět: „Díky.“