Cvičení je věc veskrze chvályhodná. Všichni se shodují, že prospívá tělu, duchu, oběhové soustavě, sebevědomí i světovému míru. Přesto se domnívám, že příroda při jeho zavádění do lidského života poněkud podcenila jeden drobný detail: že se musí skutečně vykonávat.

Vždy když v kalendáři zahlédnu nenápadnou poznámku „cvičení“, začne v mé mysli pracovat vysoce efektivní oddělení pro hledání důvodů, proč by dnes nebylo rozumné se hýbat. Argumentace je vždy promyšlená, logická a na první pohled téměř vědecká. Málo jsem spal, a přepínat se po nedostatku spánku není zdravé. Byl jsem nedávno nemocný, a přepínat se po nemoci není rozumné. Měl jsem náročný den v práci, a přepínat se po stresu je přímo hazard.

Když se na tyto důvody podíváme blíže, zjistíme, že se všechny slévají do jednoho univerzálního a všeobjímajícího stanoviska: nechci se přepínat. Je to argument pružný, použitelný za každého počasí a v každém ročním období. Dokáže obsáhnout únavu, lenost, filozofické pochybnosti i lehké nachlazení, které by si jinak ani nezasloužilo pozornost.

Občas se proto stane nepříjemná věc: cvičení odložím. A protože vím, jak nebezpečné je dát výmluvám prostor, začnu se chovat krajně zodpovědně. Den předem se snažím žít tak, aby mi další den vůbec nic ve cvičení nemohlo bránit. Jdu včas spát. Nejím podezřelé věci. Vyhýbám se stresu. Neprovádím žádné aktivity, které by mohly vést ke zvýšené únavě, bolesti nebo existenciálnímu vyčerpání.

Výsledkem tohoto pečlivého plánování je katastrofa. Přijde den cvičení a já zjistím, že jsem zdravý, odpočatý a bez jediné použitelné výmluvy. Snažím se nějakou vymyslet, ale nedaří se. „Nechci se přepínat“ nezní vůbec přesvědčivě, když jsem plný sil. A tak jdu cvičit.

Během samotného cvičení trpím. Je to utrpení důstojné, systematické a velmi fyzické. Tělo dává jasně najevo, že by dalo přednost klidnému sezení a přemýšlení o nesmrtelnosti chrousta. Jakmile se však dostanu za polovinu, situace se zlepší. Ne proto, že by to bylo snazší, ale proto, že vím, že už to brzy skončí. Naděje je v tomto okamžiku silnější než svalová únava.

A pak je konec. Nastává okamžik, který bych skoro bez nadsázky označil za znovuzrození. Svaly jsou příjemně prohřáté, svět je jaksi lehčí, pohyby plynulejší a existence snesitelnější. Mám spoustu energie, dobrou náladu, dobrý pocit a dojem, že bych dokázal vyřešit většinu osobních i globálních problémů, kdybych měl čas a čisté tričko.

V tuto chvíli je naprosto zřejmé, že cvičení je odpověď. Na všechno. Veškerý předchozí odpor, výmluvy a odkládání byly jen důsledkem nepochopení vyššího principu. Cvičení není zlo, ale dar. Nejde o utrpení, nýbrž o investici.

Jistý problém ovšem spočívá v tom, že tyto myšlenky zaznamenávám velmi krátce po docvičení. A zatímco všechny uvedené pocity právě teď skutečně a nefalšovaně prožívám, někde vzadu v mé hlavě se už ozývá i jiný hlas. Upozorňuje mě, že pozítří je také den. A že v kalendáři u něj stojí slovo „cvičení“.

A ten hlas se ptá, jestli by nebylo rozumné se tentokrát raději nepřepínat.