Když jsem kdysi psal článek o tom, jak jsem odešel z pohodlí korporátu do malé firmy, která v té době připomínala loď s více dírami než vesly, netušil jsem jednu věc. Že mě to nepřestane bavit.

Dnes už krizové cally nemáme několikrát týdně. Vlastně je nemáme skoro vůbec. Neřešíme, jestli bude na výplaty, a firma místo přežívání dělá něco, co bych nazval fungováním. A já jsem se po dlouhé době mohl vrátit k tomu, co mě baví nejvíc – k lidem v týmu.

Momentálně (po velkém loňském propouštění) mám pod sebou jen čtyři lidi. Tři seniorní vývojáře a jednoho testera. Což zní pořád dost důstojně na to, že jsem nikdy neměl ambice kohokoli vést. Vést lidi jsem považoval za něco, co dělají jiní – ideálně lidé s manažerským vzděláním, certifikátem, případně výrazným hlasem a výraznou vizí. Já měl maximálně klid a potřebu, aby věci fungovaly.

Jednou na vánočním večírku za mnou přišel majitel firmy. V ruce měl pivo, což dodalo celé situaci vážnost. Oznámil mi, že obešel všechny moje lidi a že jsou spokojení. Všichni. Pamatuji si, že jsem se zasmál a řekl něco ve stylu: „Já vím.“ A až s odstupem mi došlo, že to možná neznělo úplně skromně. Ale byla to pravda.

Věděl jsem, že mi ta role jde. Ale tehdy mi poprvé došlo, že vlastně nevím proč. Nikdy jsem nestudoval management, nečetl knihu o leadershipu, nebyl na kurzu ani neposlouchal tématické podcasty. Leadership mě nikdy nezajímal. Ale lidi ano. A nějak se ukázalo, že to stačí.

Dlouho jsem o tom přemýšlel. Až mi jednou došlo, že to je výsledek všech mých předchozích zaměstnání. Přesněji řečeno všech nadřízených, které jsem měl. Viděl jsem dost špatných příkladů na to, abych přesně věděl, jakým člověkem být nechci. Možná kdybych potkal empatičtější, férovější a víc people-oriented vedení, dnes bych byl horší team leader. Možná bych lidi vnímal jen jako zdroje. Takhle jsem se naučil opak.

Pro mě je ze všeho nejdůležitější spokojenost lidí. Ne z idealismu, ale z prosté zkušenosti. Když jsem sám nespokojený, pracuje se mi hůř. Všechno mi trvá déle, nic se mi nechce a rozhodně nemám chuť vycházet vstříc odpoledním schůzkám nebo přesčasům. Nevidím důvod, proč by to ostatní měli mít jinak.

Druhá věc je komunikace. Neočekávám, že se mi někdo sám ozve a řekne, že je nespokojený. Mně samotnému to bylo vždycky nepříjemné. Takže se bavíme průběžně. Každý den. Krátce, přirozeně. Vím, kdo na čem dělá, co ho baví, co mu jde a jestli ho něco štve.

A to „co koho baví“ beru vážně. Když se na daily někdo na úkol netváří nebo rovnou řekne, že to bude utrpení, řešíme výměnu. A když to nechce nikdo, vezmu si to já. Protože mě baví skoro všechno a hlavně mám rád hlavolamy. Problémové věci jsou pro mě hra. Jen o něco lépe placená než sudoku.

Feedback dávám i přijímám průběžně. Nečekám měsíce, abych někomu shrnul jeho životní selhání. Když je problém, řeší se hned. Nejprve otázkami. Možná mi totiž chybí kontext a problém vůbec neexistuje. A pokud existuje, řešíme, co je potřeba změnit, aby se neopakoval. Protože výčitky nefungují, staví jen bariéry. Navíc vycházím vždy z předpokladu, že lidi nedělají chyby schválně. A pokud ano, pak je to problém úplně jiného druhu.

Kromě zpětné vazby k vývojářům si dovolím ventilovat i vlastní názory na situaci ve firmě. Informuji je o interních záležitostech, co se plánuje, co si o tom myslím – a chci vědět, co si o tom myslí oni. Když mluvím otevřeně já, je pro ostatní jednodušší vyjádřit názory vlastní.

Nikdy taky neprosazuji na sílu to, o čem si já myslím, že by bylo nejlepší. I když jsem team leader a tech leader, všechna rozhodnutí dělám s celým týmem. Vysvětlím, co bych navrhl já a proč. A pak se zeptám, co si o tom myslí ostatní. Občas mají lepší nápad než já. Občas horší. Ale vždycky rozhodneme společně. Protože to není jen můj tým. Je to náš tým.

Pokud bych měl někomu poradit s leadershipem, řekl bych: slezte ze stupínku. Splyňte s týmem. Nedonášejte na svůj tým vedení. Řešte problémy týmu výhradně uvnitř týmu. Nepředjímejte a ptejte se. Získáte tím mnohem více respektu, než kdybyste se nad svůj tým povyšovali.

Možná to zní naivně. Možná to ve velkých firmách nefunguje. Možná jsem měl jen štěstí na lidi. Ale taky je možné, že leadership není jen o tabulkách a číslech.

Pro mě leadership není pozice. Je to vedlejší efekt toho, že vám na lidech kolem vás záleží. A pokud to tak nemáte, nepomůže vám žádná kniha. Ani podcast. Ani certifikát v rámečku.