Mám problém. Nejedná se o alkohol, kofein ani doom-scrolling na sociálních sítích. Tyto věci jsou nepříjemné, leč do jisté míry společensky přijatelné. Můj problém se s podobnou mírou společenského porozumění nesetkává.

Jsem závislý na poznámkách.

Kdyby existovalo společenství Anonymních zapisovatelů, seděl bych tam s rukama složenýma v klíně. „Dobrý den, jmenuji se Hikaru a poslední hodinu jsem si nic nezapsal.“

Jakmile mi někdo řekne „nezapomeň to udělat“, rozsvítí se mi v hlavě výstražné světélko. Začne blikat a odmítá zhasnout. Dokud si danou věc nezapíšu, ta myšlenka mi plave v hlavě jako neuložený dokument. Vidím ji pořád, bliká tam varovná ikonka a hrozí, že se ztratí.

Čím víc takových myšlenek v hlavě držím, tím víc mi můj mozek připomíná složku „Nový adresář (7)“ – vím, že tam je něco důležitého, ale co a kde přesně, to bohužel netuším.

Můj zápisník vypadá jako manifest šílence. „Koupit toaletní papír“ má stejnou prioritu jako „naučit se programovat v Rustu“. Hned vedle poznámky „zavolat na pojišťovnu“ je „dárek pro ségru – remoska“. A pak je tam „březen – zastřihnout keře“. Zapsal jsem si to v listopadu.

Dřív jsem to neměl takhle vypilované. Zapisoval jsem si jen pracovní věci. Zbytek jsem si „pamatoval“. Což znamená, že můj mozek fungoval jako 47 otevřených záložek v prohlížeči:

Úroveň stresu: vysoká
Produktivita: diskutabilní
Pocit, že na něco zapomínám: permanentní

Pak jsem začal zapisovat všechno. Úplně všechno. „Dojdou kapesníky.“ „Promazat panty u dveří.“ „Říct Bobovi ten vtip o krokodýlovi.“

Problém byl, že jsem si pořád nebyl jistý, jestli je tam opravdu všechno. Jako když zamknete dveře, ale stejně se za chvíli vrátíte zkontrolovat to znova. Musel jsem si vydrezírovat důvěru sám v sebe. Zapisovat úplně všechno po dostatečně dlouhou dobu, abych sám sobě uvěřil, že tam opravdu všechno je.

Jenže zápisník u sebe nemám nepřetržitě. Když jsem vařil guláš nebo venčil psa a napadlo mě něco zásadního („přesunout kořenky z poličky do šuplíku“), byl jsem v pasti. Neměl jsem si to kam zapsat. Tak jsem si nastavil tlačítkovou zkratku na chytrých hodinkách, která otevře hlasový záznamník. Řeknu poznámku hodinkám, večer si všechny nahrávky přehraju, zapíšu a smažu.

Občas se při tom večer divím sám sobě. „Koupit… ehm… ten… to zelený.“ Výborně. Velmi konkrétní. Pak musím vzpomínat, co jsem tím myslel. Vždycky se mi to ale nakonec podaří a zapíšu to. Protože mám alespoň nějakou nápovědu.

Když jsem měl v hlavě třeba tři nezapsané věci, cítil jsem tu tíhu skoro fyzicky. A když jsem je konečně zapsal? Páni. To je pocit.

Někdy se i teď vzbudím ve tři ráno s pocitem, že jsem zapomněl na něco katastrofálně důležitého. Tak vstanu a přečtu si všechny poznámky. Zjistím, že jsem nezapomněl vůbec nic a můžu jít zase v klidu spát.

Představa, že bych zápisník ztratil, mě děsila tolik, že jsem vyměnil fyzický zápisník za online verzi, která se mi zálohuje na dvě různá místa – jedno online a druhé offline.

Takže ano. Jsem závislý na poznámkách. Kdybych měl týden existovat bez nich, pravděpodobně byste mě našli v supermarketu ve tři ráno s prázdným košíkem a zoufalým výrazem, jak se snažím vzpomenout, co tam vlastně dělám.

Ale aspoň to není crack.