Při dnešním venčení Quentina jsem se cestou přes zahradu podivoval nad záhadou hodnou Sherlocka Holmese. Byly tam z předešlého dne moje stopy ve sněhu a vedle nich nějaké podstatně menší. Dětské stopy? Trpaslík? Mimozemšťan s nedostatečně vyvinutými chodidly?

Jak jsem tak zvažoval možnosti, uvědomil jsem si, že ty menší stopy mají úplně stejný motiv podrážky jako moje boty. Ty malé stopy byly moje. Ty velké byly Bobovy. Trochu ponižující realizace pro člověka, který si myslel, že má alespoň průměrnou velikost bot.

S mou typickou tendencí přetvářet každodenní pozorování v grandiózní filozofické úvahy mě napadlo, že doufám, že stopa, kterou zanechám ve světě, bude větší než tahle.

Ale pak jsem se nad tím zamyslel víc. Proč bych vůbec měl chtít zanechat nějakou stopu?

Co mají lidé na tom zanechat za sebou nějaký odkaz? Proč chtít přežít vlastní smrt? „Ano, umřu, ale alespoň po mně pojmenují ulici nebo budovu, takže technicky vzato budu žít věčně ve formě orientačního bodu pro GPS navigaci.“

Celá ta posedlost zanecháním stopy je vlastně dost socialistické smýšlení, když se nad tím zamyslíte. „Chci udělat svět lepší,“ „chci, abych pro lidstvo něco znamenal,“ „chci, aby se mé jméno stalo součástí dějin.“ To jsou všechno cíle sloužící kolektivu. Vy sami z toho nebudete mít vůbec nic, protože budete mrtví a mrtví nemají žádné preference ohledně toho, jestli jsou slavní nebo ne.

Mně osobně úplně stačí, že se jednou stanu součástí půdy. Možná mě někdo někdy vykope – což zní hrozně, ale geologie je nemilosrdná – nebo archeologické vykopávky objeví mou zahradu a vědci budou vymýšlet různé teorie o tom, že kamínky, kterými jsem ohraničil fontánku, měly zahánět zlé duchy nebo měly jiný praktický rituální význam:

„Nález ze začátku jednadvacátého století naznačuje komplexní rituální strukturu. Malá kamenná fontána obklopená pravidelně rozmístěnými kameny evokuje prastarou úctu k vodě jako zdroji života. Přítomnost plastových květináčů značky IKEA naznačuje kontakt s nordickou kulturou.“

Ale vážně – pokud už nějakou stopu zanecháme, tak to bude pravděpodobně ta nechtěná. Plastové lahve, které se nerozloží následujících pět set let. Digitální spam, který bude navěky zabírat místo na nějakém serveru. Komentáře pod YouTube videi, které budou budoucí antropology mást ohledně úrovně naší inteligence.

„Zdá se, že tato civilizace trávila podstatnou část svého času diskusemi o tom, zda je ananas na pizze akceptovatelný.“

A ano, zatímco tu filosofuji o tom, jak nechci zanechat žádnou stopu ve světě, vytvářím po sobě stopu ve formě článku. Ale ten přestane existovat, jakmile přestanu platit za doménu. Což je sice o něco trvalejší než stopa ve sněhu, ale ne zase o moc.