Přišlo to podobně jako dospělost, daně nebo bezdůvodná bolest zad.

Celý život si jen tak bokem zapisuju krátké texty. Ne básně. Spíš takové emocionální poznámky pod čarou. Když mě něco naštve, dojme nebo unaví, zapíšu si to, aby mi to neleželo v hlavě jako zapomenutý hrnek od kafe. Bez ambicí. Bez publika. Bez vydavatele. Jen já a pár poznámkových bločků.

Léta jsem přemýšlel, že bych napsal knihu o svých zkušenostech. Pak mi došlo, že psát sto stran o tom, co všechno je na světě trochu blbě, a chtít po ostatních, aby to se mnou proživali, je přesně ten typ aktivity, který nechci dělat. Tak jsem se té myšlenky vzdal.

Místo toho jsem si koupil kytaru.

To je v jistém věku povinný krok. Někomu se doma objeví motorka, jinému kytara. Obě varianty signalizují totéž: tichý odpor vůči realitě. Kytara má tu výhodu, že nežere benzín a dá se držet v bytě bez hádek se sousedy.
Hraju bez not, prostě jen tak brnkám, dokud se hlava trochu neutiší. Je to jako když vás někdo obejme, ale nic u toho neříká, aby to nepokazil.

Zpěv je úplně jiná kapitola.

Ano, vím, že zpívat se může naučit teoreticky každý. Ve 36 letech jsem ale dospěl k názoru, že svět nepotřebuje dalšího muže, co doma falešně zpívá.

Naštěstí dnes existují technologie, které umožňují realitu obejít. Konkrétně AI. Slovo, které dokáže vyvolat více emocí než politika.

Chápu všechny argumenty. Vážně. Taky bych se nedokázal tvářit jako autor, kdybych AI řekl „Nakresli roztomilého tučňáka.“ Ale co kdybych mu poskytl skicu a zadal přesné pokyny a ladil bych to až do chvíle, kdy by to vypadalo přesně tak jako v mých představách?

Napsal jsem text a vymyslel melodii. Jen nemám jiný způsob, jak to dostat ven, než použitím AI. Stejně jako DJ používá synťák. Stejně jako někdo používá brýle, když nevidí. Nebo vozík, když nemůže chodit. Nechci cizí emoce. Nechci interpretaci. Nechci cover. Chci, aby to znělo přesně tak jako v mé hlavě. Bez lidského filtru navíc.

A tak jsem včera večer posbíral staré úryvky, a poskládal z nich písničku. Nazval jsem ji A Footnote in the Universe’s Math, protože A Cosmic Shrug už bylo obsazené. Pak jsem několik hodin ladil hlas a hudbu, dokud to neznělo přesně tak, jak jsem si to představoval.

A protože jsem člověk, který v noci dělá věci, kterým se ráno diví, rozhodl jsem se skladbu vydat.

Našel jsem si distributora. Zjistil jsem, jak se dostává hudba na Spotify. Přečetl jsem si podmínky (ano, celé, také jsem byl překvapen). A klikl jsem na Odeslat.

Ráno, při venčení psa, mi přišel e-mail.

„Vaše skladba byla schválena a odeslána na streamovací služby.“

Já jsem to opravdu udělal!

Rozesmál jsem se. Úplně jsem na to totiž zapomněl. To se mi stává. Většinou takhle v noci koupím nějaké zbytečnosti a ráno se probudím s taškou se sušenkami před dveřmi. Tentokrát mi ale přišlo potvrzení, že má skladba je na Spotify.

Ukázalo se, že muzikantem se dá stát i bez talentu ke zpěvu a jasného záměru. Stačí únava, technologie a lehká ignorace veřejného mínění.

Kdybych o tom přemýšlel déle, asi bych to neudělal. Přemýšlení je skvělé na spoustu věcí. Tohle mezi ně nepatří. Umlčelo by mě dřív, než bych stihl cokoliv vytvořit.

Možná svět dojde ke společnému konsenzu, že nejsem muzikant. Možná jsem jen člověk, který si omylem vydal písničku. Ale víte co?

Je to venku.

A přesně tak to mělo být.

Celý dnešek jsem strávil tvorbou zbylých tří.